Šamanský rituál: Myslela som, že som si kúpila smrť
Tento článok tu publikujem preto, lebo je inšpiratívny pre mnohých hľadačov, čo síce svoju cestu už intuitívne tušia a túžia po nej, no nemajú tú odvahu pustiť opraty materiálneho ega a jeho „benefitov“, a ísť si vlastnou cestou, cestou svojho Srdca…
„Myslela jsem, že jsem si koupila smrt“, popisuje léčitelka šamanský rituál.
Markéta Aubrechtová navštívila jihoamerické šamany, léčí pomocí čínské medicíny a pěstuje masožravky. „Vnitřně jsem cítila, že svět rostlin je sice úžasný, ale já chtěla především pomáhat lidem. To byla moje životní cesta,“ říká.
Markéta Aubrechtová obdivuje masožravky nejen kvůli jejich kráse. „Mají vyvinuté naprosto fascinující lapací systémy, kterými dokážou vyzrát na hmyz,“ vysvětluje.
Život Markéty Aubrechtové zcela změnily dvě věci. Vysoké teploty, které ji jako studentku budějovického sportovního gymnázia začaly trápit. A pak dárek od dědečka, protože měla kvůli dietě zakázanou čokoládu – masožravá kytka ze supermarketu. Jak sama říká, od té doby ušla obrovský kus cesty.
|
Vášeň pro masožravé rostliny ji přivedla ke studiu rostlinné fyziologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Vlastní zdravotní problémy zase k úspěšnému absolvování studia pěti dovedností na Institutu tradiční čínské medicíny. Dnes má už své vlastní pacienty v budějovickém centru SanTao, o které se stará. Její dobrodružná povaha ji zase dovedla do Amazonie, kde se podrobila očistným rituálům s psychotropní látkou ayahuascou. Nyní je na mateřské dovolené s dvouletou dcerou Sofiou Miou. Otcem je její snoubenec, peruánský biolog Pavel Fortunato Matos Maravi. Ten působí jako populační genetik tropických mravenců v budějovickém Entomologickém ústavu. Kromě společné péče o dceru a také o skleníky s masožravými rostlinami si najdou čas i na hodiny salsy. Je aktivní členkou společnosti pěstitelů masožravek Darwiniana a ráda fotografuje. |
„Představte si, že je vám šestnáct let a nemůžete do školy, protože s vaší jakousi neznámou autoimunitní nemocí si západní medicína nedokáže poradit. Táta naštěstí znal doktora Luckého v Praze. Právě on se věnoval čínské medicíně a akupunktuře,“ zavzpomíná usměvavá mladá žena na dobu, kdy se poprvé potkala s fenoménem východního léčení.
Sama přiznává, že když na sobě viděla úspěchy s řešením problému, s nímž si v českých nemocnicích nedovedli poradit, čínské medicíně propadla. Jenže Jozef Lucký nechtěl, aby se zatím kvůli oslabenému zdraví věnovala dráze specializovaného praktika. Její čas měl teprve přijít.
„Naštěstí jsem měla své první masožravky. Když mě totiž pustili z nemocnice Na Homolce, přesvědčila jsem babičku, že se zastavíme na mezinárodní výstavě masožravých rostlin, která shodou okolností v Praze právě probíhala. Odtud už jsme vezli plný kufr květináčů,“ přiznává.
Inspirací byl i pobyt v Papui-Nové Guineji
I díky tomu začala na gymnáziu dělat svůj první výzkum v Botanickém ústavu v Třeboni. Ačkoliv název zněl Transorgánový potenciál na tentakulích masožravých rostlin, šlo vlastně o měření rostlinou vysílaných elektrických vzruchů.
Tahle práce jí otevřela dveře ke studiu na budějovické přírodovědecké fakultě dokonce bez přijímaček. Dalším impulzem k posunu směrem k východní medicíně byl studijní pracovní pobyt v Papui–Nové Guineji. Desítka českých studentů spolupracovala se zdejšími vědci a studenty.
„Právě tam jsem si uvědomila, jak pobyt ve vyspělé civilizaci místní lidi odklání od souznění s přírodou, která jim pomáhala přežít,“ míní bioložka. I díky tomu si přibrala na univerzitě obory, které jí umožňovaly více nahlédnout například do oboru etnobotaniky nebo patofyziologie.
Španělsky neuměla, ale vyrazila do Peru
To už na pražské klinice Tradiční čínské medicíny u doktora Luckého pracovala jako praktik každou volnou chvíli, kterou dokázala při svém budějovickém studiu vyšetřit. A také tady s kamarádem Martinem Janouchem otevřela ordinaci SanTao.
„Vnitřně jsem cítila, že svět rostlin je sice úžasný, ale já chtěla především pomáhat lidem. To byla moje životní cesta,“ líčí drobná žena, která se ale rozhodla poodhrnout oponu tajemství uzdravování mnohem víc. Dověděla se totiž o možnosti setkání s peruánskými šamany, kteří pro očistu těla a další duchovní rituály používají psychotropní látku ayahuscu získávanou z lián. Začala se intenzivně zabývat myšlenkou, že právě to jí umožní úplné uzdravení.
„Vypravila jsem se do Peru. Španělsky jsem uměla nanejvýš počítat do deseti, ale když mě podpořila i maminka, už jsem se nebála,“ vzpomíná na okamžiky, které jí také přivedly do cesty otce své dcery. Protože chtěla získat co nejvíce informací, dostala se až k peruánskému biologovi, který působil v budějovickém Entomologickém ústavu. Ten ji pak vzal do své země.
Jeho rodina ji ale od vyzkoušení psychotropní látky odrazovala. Nakonec se na cestu za šamany vydala se svým kamarádem Josefem Benešem. Při vyprávění o tom, jak musela podstoupit speciální očistnou vegetariánskou dietu, jak po látce prozvracela noci či jak ve svých vizích viděla podobu svého budoucího dítěte, se člověku nechce ani věřit, že se vrátila zpátky zdravá.
„Trochu nám pak návrat zpestřila krádež batohu se všemi doklady i penězi v Chile. Naštěstí se nám podařilo dostat se na naši ambasádu a odtud shodou náhod do letadla s prezidentem Václavem Klausem,“ říká bez zbytečných emocí.
Do Amazonie vzala i svou rodinu
A její největší tamější zážitek? Rozhodla se s dalším šamanem podstoupit léčení žabím jedem. „Nejdřív mi rozžhaveným klackem spálil kůži na předloktí a pak potřel tím jedem. I když to trvalo necelé tři minuty, měla jsem pocit, že jsem si koupila za tisícovku vlastní smrt. Tak strašlivé to bylo,“ dodává s tím, že od té doby zdravotní problémy zmizely.
Do dalších detailů pobytu se jí příliš nechce zacházet. Dobře totiž ví, že ne všichni její cestu chápou a schvalují. Na Amazonii nezanevřela, a dokonce tam se snoubencem Pavlem už vzali na měsíc svou dceru. A také plánují další výpravu. Možná na Srí Lanku. Mimo civilizaci, s batohem a touhou potkat se s lidmi, kteří tam žijí v souladu s přírodou.
Markéta Aubrechtová věří i v osud. Rozhodně podle ní není náhoda, že Pavlův otec po četbě jedné ruské novely dal synovi toto ryze evropské jméno. Doufá také, že její Sofia Mia, která se více podobá svým indiánským peruánským předkům, v životě ocení vícejazyčnou výchovu. Táta na ni mluví španělsky, Markéta česky a oba dohromady anglicky. „Nejvíc drmolí španělsky, protože je to zřejmě snažší na výslovnost. Ale rozumí všem třem jazykům,“ směje se.
„
Těší mě, když za mnou chodí i sami lékaři a farmaceuti“
Plánů má nekonečnou řadu. Právě teď začala se stavbou vlastního skleníku o rozloze 300 metrů čtverečních. Rovněž se nyní budou stěhovat na Borek do bytečku se zahrádkou, takže babička i prababička malé Sofie mohou s hlídáním pomoci mnohem snadněji. Čas ale musí najít i pro své pacienty.
„Ten úžasný pocit, když pomůžete člověku s lupenkou, revmatoidní artritidou nebo reflexní chorobou jícnu, je vlastně nesdělitelný. Těší mě, když za mnou chodí i sami lékaři a farmaceuti,“ přiznává. Dobře z vlastní zkušenosti ví, že dveře do světa poznání by měly být otevřené dokořán pro celé názorové spektrum. Vadí jí, že zatím tomu tak v mnoha případech není. Věří ale, že se to postupně bude měnit.
„Když jsem odjela do Amazonie za šamany hledat odpověď na své otázky, slyšela jsem od nich jasně, že mám nechat věcem volný průběh,“ říká s tím, že paradoxně jí život od té doby nabízí mnohem víc šancí. „Tou poslední byla tento týden pozvánka k účasti na světovou výstavu orchidejí a jiných tropických rostlin do Drážďan. Tak o tom jsem zatím jen velmi tiše snila někde v koutku duše. A vidíte, podařilo se,“ dodává se smíchem.
Autor: Miroslava Nezvalová
Úprava textu:
