O magickém působení – poznámky a náměty
Několik zmatených úvah na téma magické působení. Možná se rozvinou v diskusi. (pozn. red. — Zmíněná diskuse je k shlédnutí na Rituálu.) Slíbil jsem to a tak jsem to napsal. Vítám připomínky, ovšem nechci se hádat. Kdo nesouhlasí s celkovým pojetím, ať nečeká, že na něj budu reagovat.
In media res. Cokoli chceme, je nakonec na dosah ruky. Můžeme konat dobré skutky, můžeme zabíjet, můžeme se na všechno vykašlat, odejít z práce a nikdy se nevrátit, strávit zbytek života v klášteře nebo pod mostem. Drahé auto můžeme ukrást, vysněnou ženu znásilnit, případně ji vmanipulovat do pozice, ve které nás dokonce sama začne milovat.
V tom celém je trochu problém, tedy že můžeme celkem cokoli, ale málokdy si uvědomíme dopady takového konání. Můžeme zabít, ale nejspíš nás chytnou a zavřou. To si uvědomuje většina lidí, a proto nezabíjí. Můžeme se vykašlat na všechno a odejít pod most, ale nejspíš nám bude zima, budeme mít hlad a nakonec začneme smrdět a uhnijeme k smrti. Můžeme vysněnou ženu znásilnit, ale jednak nás zavřou a jednak zjistíme, že pouhý fyzický kontakt nebyl tím, co jsme si přáli. Když ji vmanipulujeme do situace, ve které nás sama začne milovat, stejně tam zůstává jakási pachuť… ačkoli to už je jistě jemnější.
Toto, a nic jiného, je zpětný odraz. Nikde neproudí žádná energie, nikde není nějaká vyšší spravedlnost, která by říkala, že „cokoli uděláš, třikrát se ti vrátí“, jsou pouze naše činy a jejich nezamýšlené důsledky.
Typickým zanedbáním je fixování části světa, tedy představa, že lze něco ve světě změnit, aniž by se přitom změnil i zbytek světa. Touto chybnou představou trpí všichni začínající mágové, kteří se typicky domnívají, že je možné se něco v magii naučit a přitom ze sám nezměnit. Tuto chybu dělají ti, kteří prohlašují věci typu „teď už jenom být bohatý a budu zcela spokojen“.
Působení s tímto zanedbáním typicky způsobuje to, že člověk sice dosáhne kýženého cíle, ale zjistí, že změny, které zanedbal (typicky v sobě samém), učiní z daného výsledku věc nechtěnou, nežádanou, v lepším případě zbytečnou. Příkladem buď ono bohatství – není velkým problémem stát se bohatým, ovšem je problémem zároveň s tímto bohatstvím nevnést si do života naprosto nechtěné jevy, jako jsou stres či práce.
Podobným, možná dokonce totožným, vcelku zásadním zanedbáním, je jednání na základě představy, že můžeme věci odebrat imanentní vlastnost, aniž by došlo k transsubstanciaci. Po lidsku – jde o představu, že můžeme odebrat věci její podstatu, aniž by se přitom ta věc změnila. Příkladem takového uvažování jsou výkřiky typu „proti depresi můžeš bojovat nejlépe tak, že budeš myslet na něco veselého“ či „kdybych neměl auto, jak bych dneska stihl zajet na pumpu?“. Ze stejného soudku jsou všechny „pojmy“ typu „kulaté obdélníky“, „konání dobra vyvoláním satana“, „všemohoucnost a zároveň svoboda“, „šlehačkový dort bez šlehačky“, „ontologie chaosmagie“ či „představa boha“.
Když něco podnikneme na základě této představy, zajisté se musíme minout cílem, neboť jsme chtěli stvořit v sobě si odporující entitu. V lepším případě se nám podaří zrealizovat jeden pól například pouze svobodu, nebo jenom nějakou věc bez šlehačky, v horším případě vznikne něco zcela odlišného, typicky naprostý opak (nemohoucnost a nesvoboda).
Pochopitelně si nekladu za cíl zcela vyčerpat všechny možné chyby, které se mohou stát při plánování magické akce. Jako obvykle, jen tak si přemýšlím.
Je rozhodně užitečné vnímat svět jako systém (i se sebou samým jako součástí, pochopitelně), a zavést si nějakou vzdálenost mezi současným stavem (A) a koncovým stavem (B). Nevím, jak obecně definovat tuto vzdálenost, nicméně je zjevné, že stav světa s položenou mou rukou a stav světa s pozdvihnutou mou rukou jsou jaksi blíž nežli stav s nepostaveným domem a stav s domem postaveným. Snad je to rozumné vnímat tak, že stavy jsou si tím dál, čím více je potřeba elementárních změn pro změnu A->B. Což není dobrá definice, protože je trochu kruhová. Ale možná zatím postačí.
Je pochopitelné, že čím jsou si stavy A a B bližší, tím jednodušší je změnu vykonat. Čím jsou si stavy vzdálenější, tím více práce, případně tím specifičtější kroky je nutno vykonat.
Ani jeden ze stavů, přes který chceme svět pohybovat z A do B přitom nemůže být kontradiktorní, sám v sobě sporný. To rozhodně dává velkou svobodu v rozhodování. I když pomineme vyloženě magické cesty, je jistě mnoho způsobů, jak přejít mezi stavem světa s otevřenými dveřmi k světu s týmiž dveřmi zavřenými. Můžeme se zvednout a dveře zavřít. Můžeme někoho požádat, aby je zavřel. Můžeme prostě počkat, než se prostě zavřou, ať už něčí rukou nebo průvanem. Čím méně energie do takového činu vložíme (ano, zde se začíná uplatňovat energetická metafora – energie je prostě naše úsilí), tím déle bude trvat, než se dveře zavřou.
Když přibereme magii, nic moc se nezmění. Prostě jenom přibudou metody, jak dveře zavřít. Můžeme vyvolat průvan, který dveře zavře, můžeme na někoho magicky působit, aby dveře zavřel…můžeme stvořit elementára, který ty dveře zavře. Nakonec zjistíme, že nejjednodušší je zvednout se a ty dveře prostě zavřít (nebo někoho poprosit, aby je zavřel, dle situace).
Jenom poznámka – velkou chybou zvláště mladých mágů je snaha o to, aby kromě samotného přechodu A->B bylo vidět, že důvodem tohoto přechodu jsem já, že nepracovala svobodná vůle lidí, jejich dobrá vůle, případně náhoda, že to byla MOJE magická akce. Tím se ale pochopitelně mění stav B na stav B’, tedy na B s tím přívažkem, že každý ví, že jsem to způsobil já, a že jsem to způsobil magicky. To je ovšem většinou mnohem těžší, protože lidé ani svět nejsou rádi manipulováni, a chce to opravdu velké, zbytečné vypětí sil, aby zároveň byla zjevná ona manipulace a zároveň se dosáhlo chtěného stavu.
Odjinud
Není příliš složité vyvrátit soušku, oproti živému stromu. Jestliže chci vyvrátit strom, můžu jej vyvrátit, nebo nejdříve zabít a pak vyvrátit. Vnutit přejedenému puding může být problém, daleko lépe se vnucuje puding vyhládlému. Počkat si na hlad je přirozenou strategií pro toho, kdo má dost času a chce někomu vnutit puding. Hlad je v tomto případě něco trochu analogického katalyzátoru. Ke spoustě věcí mohu najít katalyzátor, tedy nějaký partikulární cíl C, který není příliš složitý, je reálný, možná dokonce ve vývoji světa nutný, a z kterého je cíl B triviální, snadno dosažitelný. Nakonec – u větších projektů je to jediná šance. Člověk musí naprojektovat cestu světa skrze kroky, které umí učinit, a které – dá-li bůh – vedou ke kýženému stavu.
Zde se opět trochu rozděluje vidění různých lidí. Někteří lidé chtějí především dosáhnout svého. To se blíží k onomu opomenutí, které jsme zmínili. Tito lidé svým způsobem lpí na kýženém stavu, pokoušejí se k němu dostat a nespokojí se s ničím, co by se od něj odlišovalo. Pokud neudělají tu chybu, že si vytknou kontradiktorní cíl, mohou svět do kýženého stavu dostat. Ovšem jednak budou muset řešit velmi mnoho nezamýšlených důsledků svých činů, jednak, jednak i tak vynaloží mnohem víc námahy, nežli ti, kteří postupují druhým způsobem. Tento druhý způsob už předem počítá s nevypočitatelností světa a stanovuje si pouze směr, kterým by se svět měl ubírat. Jednání z tohoto pohledu vyplývající není motivováno striktně finalitně (tedy pouze svým cílem), cíl je chápán spíše jenom jako směr, kterým má být jednáno, a ono se uvidí co z toho vzejde.
A zase odjinud
Nazval bych to rozdílem mezi socháním a výchovou/pěstováním. Není to analogie, který by se dala příliš rozšiřovat, asociace na toto téma neberu. Nicméně: v prvním případě tvořím sochu. Socha je dána finalitně, člověk osochává kámen do podoby, kterou nakonec chce mít. Oproti tomu člověk, který něco pěstuje, zasadí semínko, o kterém ví, že z něj vznikne borovice, a pak pouze okopává, prostříhává, hnojí, stará se. Nechce své dítě určit, vsochat v něco určitého, spíše mu jde o celkový směr, kterým by se mladý člověk měl vyvíjet, aniž by předem věděl, do čeho se to vyvine.
Základní rozdíl mezi socháním a pěstováním je v živosti vytvořené věci. Socha je neživá, strom je živý. Pokud vytvářím něco, co má alespoň nějakou dobu žít, potřebuji pěstovat. Záleží-li mi pouze na jednom okamžiku, mohu vytvořit sochu.
Samozřejmě i přes to že tvořím sochu, udělám-li ji dobře, může ožít a vyvíjet se, zvláště pokud nejsem příliš dobrý mág a některé věci neuchopím. Pokud to nebudu reflektovat, dopadnu jako Lasenic s Azielem (deníky Horev).
Ačkoli preferuji pěstování, nedá se aplikovat na všechno. Spousta věcí vyžaduje si čin. Čímž se dostáváme do poslední části.
Neustále se skloňuje pravá vůle, bez pravé vůle, s pravou vůlí. Pravá vůle je většinou chápána jako něco, co nevytváří zpětný odraz, tedy jako něco, co v sobě obsahuje všechny důsledky. Člověk konající v souladu se svou pravou vůlí koná nakonec s vůlí Boha, zcela harmonicky se světem. Ačkoli má stále možnost jaksi předslechávat svět, může pouze pěstovat, surfovat na vlně světa a takto ji řídit. Některé stavy jsou pouze pomocí pravé vůle nedosažitelné.
A tady bych chvíli přijal křesťanský pohled.
Bůh chce, abychom se rozhodovali a abychom se rozhodovali svobodně. Ale zároveň se předpokládá, že se budeme rozhodovat ve shodě s Boží vůlí, tedy preferuje se jednání skrze pravou vůli. Takto se ale nemůže realizovat celá svoboda, která je člověku dána.
A tak mág staví se na roveň Boha a dovoluje si konat i v rozporu s Boží vůlí, na základě svého vlastního úsudku. Tím obvykle ztrácí „duchovní úroveň“, ztrácí sám sebe, musí být připraven na zpětný odraz světa, musí být připraven na to, že se jeho činy nakonec zvrhnou. Proto je nakonec křesťanství proti magii a mág nakonec proti Bohu.
Ovšem je tomu tak opravdu?
Domnívám se, že nikoli.
Od mága se předpokládá toto jednání proti Boží vůli, dokonce je zde dle mého názoru naprostá nutnost jednat tímto způsobem. Neboť toto je jediný opravdu aktivní element, který do světa vstupuje (možná ještě náhoda). V tomto smyslu, sice za toto konání mág nutně platí, ale posouvá svět opravdu dopředu. A mág je jediný člověk, který tuto oběť světu vědomě přináší.
A nakonec, je otázka, zda magie jde opravdu proti Bohu. Vzhledem k nutnosti takového konání a vzhledem k tomu, že jde opravdu o oběť, je otázka, zda se tím mág nedostává do jakéhosi většího koloběhu, ve kterém nefiguruje pouze křesťanský Bůh, ale i jeho rozšíření, řekněme En Sof kabalistů. A tak se mág nestává protihráčem Bohu, ale jeho další osobou v jeho mnohojedinosti, dalším, mikrokosmickým činitelem.
No tak tak.
Možná ještě shrnutí:
Člověk může konat několika způsoby. Může sochat a může pěstovat. Když něco opomene, dochází ke zpětnému odrazu. Konání v souladu s pravou vůlí nevytváří zpětný odraz. Konání nepravou, byť autentickou vůlí, je naopak oživení světa, za cenu obětování mága samotného.