Nové vědecké porozumění Psylocibinu

Courtesy of timewheel.net

Motto: Neexistují přiměřená slova, která by mohla charakterizovat stav, když jste pod vlivem hub. Jak popsat člověku, který se narodil slepý, co to znamená vidět?

Výzkumník a spisovatel Graham Hancock, jehož vystoupení o magických a vizionářských rostlinách, které podle něj sehrály významnou roli v „probuzení“ a rozvoji lidského vědomí spadajícího do období před cca. 30-40 tis. lety, stálo organizátorům prestižní konference TEDx Whitechapel za kompletní zákaz a cenzuru. Na jeho pozoruhodné vystoupení se můžete podívat zde. Graham Hancock přinesl, mimo jiné, také revoluční ideu, týkající se nové role vizionářských rostlin v 21. století. Doslova uvádí, že nastal čas nárokovat si tu část průzkumu a rozvoje vlastního vědomí, kde nám dosud v cestě stály dnes už poněkud zastaralé a často nesmyslně paranoidní zákazy v podobě zákonů a trestů. Ve svém vystoupení doslova říká, že probíhá válka o vědomí a je v rukou každého z nás, jak se postaráme o jeho růst a rozvoj, protože skutečný globální posun probíhá výhradně díky posunu ve vědomí každého jednotlivce.

Jednou z posvátných rostlin naší kultury jsou odpradávna magické houby – lysohlávky. Lysohlávek je známo více než padesát druhů. Jen málo posvátných rostlin se těší takové úctě a vážnosti jako mexické houby, Aztéky označované jako teonanacatl – božské tělo – a používané jen při nejvýznamnějších obřadech. Indiáni o nich mluvili i jako o »květech« či »drobných kvítkách«. I přes toto něžné pojmenování měly houby podobný úděl jako peyotl. Pro evropské církevní představitele byly obzvlášť urážlivé a ze všech sil se snažili jejich náboženské používání vymýtit. Ve své represivní činnosti byli natolik úspěšní, že se jim podařilo zahnat celý kult do neproniknutelného tajemství, jež se otevřelo až na konci třicátých let minulého století, kdy se podařilo získat první dva druhy posvátných hub.

Také v Evropském kontextu má užívání vizionářských rostlin dlouhou a bohatou historii. Např. podle toxikologa Jaroslava Klána z Ústavu soudního lékařství a toxikologie už„švédští vojáci a Norové ve středověku před bojem žvýkali muchomůrku červenou, aby byli neohroženější. Obyvatelé mnohých dalekých sibiřských oblastí ji dodnes užívají, když dojde vodka. A ani v Čechách její požívání nebylo žádnou výjimkou, Šumavští dřevorubci ji žvýkali taky poměrně často. Na podzim nasušili, v zimě zvlhčili vodou, udělali kuličky a ty polkli. Prý byli výkonnější v těžké práci. Naši předci postupovali v dávkování metodou pokusu a omylu. Středověké čarodějnice například vyráběly extrakt mastí z blínu, durmanu a rulíku, někdy i mandragory, po nichž se jim zdálo, že létají. Co se týká LSD, kdysi jsme si ho, ještě za socialismu, vyrobili v laboratoři a měli jsme podobné příznaky jako jeho objevitel Hoffman. Ten okusil účinky při cestě domů na kole, u mě to bylo stejné. Účinky byly víceméně příjemné.“

Komunistické Československo se dokonce v 60. a 70. letech stalo nevídaně významných producentem syntetického LSD a tehdejší klinicky prováděné výzkumy odstartovaly doslova globální myšlenkovou revoluci, sahající až do dnešních dnů. Podívejte se zde na skvělý dokumentární film Pavla Křemena o tom, jak se komunistické Československo stalo světovou velmocí ve výrobě LSD.

Ale zpět k dávnější historii. Jochen Garz uvádí ve své knize ‚Veselé houby‘, že je udivující, že národům na americkém kontinentě bylo známo výrazně více přírodních produktů, způsobujících změnu vědomí, než kolik jich lze prokázat u starých kultur Evropy a Asie. Existence podstatně menšího množství rostlin shalucinogenním působením v Evropě se botanicky nedá nijak zdůvodnit. Zato stále se zvyšující počet evropských druhů hub obsahujících psilocybin, které byly objeveny teprve s posledních letech, dokazuje, že bohatství naší psychotropní mykoflory je srovnatelné s ostatními zeměmi. Na základě objevu, že muchomůrka červená je na Sibiři využívána jako psychotropní látka, došli vědci k závěru, že tomu tak v minulosti bylo i v Evropě. Při intoxikacích v Evropě nikdy nenastaly tak intenzivní halucinace, jaké vznikaly u sibiřských kmenů po požití tohoto druhu. Z toho lze usuzovat, že obyvatelé Evropy v minulosti mnohem více ovlivňovaly výrazné halucinační účinky jednotlivých druhů rodu /Psilocybe a jejich příbuzných, než stavy po požití muchomůrky červené, tak často připomínající delirium, i s jejich vedlejšími účinky a častou ztrátou vědomí. Následující svědectví o znalosti psychotropních hub v Evropě lze tedy spíše považovat za informace týkající se hub rodu Psilocybe než muchomůrky červené.

Ve středověké Evropě bylo například konopí nesmírně ceněno jako lék a zprávy o jeho používání sahají až do starověkého Řecka. Léčitelé rozlišovali mezi pěstěným a plevelným konopím. Pěstěné konopí bylo předepisováno k celé škále nemocí, plevelné se používalo jen k léčení uzlin a lipomů. Používání konopí v domorodém léčitelství má nepochybně svůj původ v jeho psychotropních a halucinogenních účincích, které primitivní člověk, neustále hledající nové zdroje potravin, zcela jistě objevil. Mohl tak vstoupit do vyšších sfér bytí, odpoutat svou duši, komunikovat se světem bohů, a je možné, že tak konopí stálo i u zrodu prvního náboženství. O něco později už ale inkvizice krutě řádila ve valpských údolích Valcamonica, Valtrompia a Valtellina v provincii Brescia a Sandrio v severní Itálii. Množství knih podává zprávu o tom, že v této oblasti bylo upáleno nesčetné množství čarodějnic. Literatura se zmiňuje i o tom, že se čarodějnice nejčastěji setkávaly na „Monte del Tonale“, ve výšce 2000 m nad mořem. Terénní průzkumy udávají, že lilkovité rostliny, takřečené „čarodějné býlí“, v těchto výškách již nerostou a také muchomůrka se zde vyskytuje zřídka. Naproti tomu tu na horských loukách lze na podzim nalézt kilogramy Psilocybe semilanceata. Zdá se tedy pravděpodobné, že tento druh hub sehrál ve zmíněném historickém období důležitou roli jako psychotropní látka. Je zajímavé, že stejně jako ve středověkých zprávách o čarodějnických praktikách jsou také při působení psilocybinu typickým příznakem představy o létání. Ve víru ideologického rozdělování moci mezi křesťanstvím a přežívajícími přírodními náboženstvími zmizelo v Evropě vlivem útlaku a vymýcení nositelů jiných kultur mnoho pradávných znalostí, včetně dřívějšího použití rostlina hub, působících dočasnou změnu vědomí. V nordických pramenech se často hovoří o „zaslepení očí“ severských válečníků berserků. Po tom co byli berserkové nordickým právem zakázáni, ve 12. století zcela vymizeli.

Skalní kresby ze severní Evropy, ještě o 2000 let starší než zprávy o bersercích, stejně jako bronzové nádoby ze stejné doby, zobrazují houby, a to často ve společnosti zoomorfních bytostí. Tyto pozůstatky jednoho kultu hub, který zanikl v rané době železné spolu s mnoha životními zvyklostmi tehdejšího obyvatelstva, vypovídají o dávné historii užívání psychotropních hub v severní Evropě.
Velký lékař a botanik Clusius (1525-1609) našel v Uhrách „bolond gombu“, houbu s německým názvem „houba bláznů“. Užívala se na venkově a léčitelé z ní připravovali nápoje lásky. Z téže doby pocházejí zmínky o této houbě také ze Slovenska. John Parkinson se ve svém „Theatricum Botanicum“ (1640) zmiňuje o analogické „foolish mushroom“, kterou blíže popisuje z Anglie. V Rakousku se o pomatených lidech říká, že „snědli bláznivé houbičky“.

Tyto útržkovité historické prameny nedávají možnost jednoznačného určení tehdy používaných druhů hub. Vzhledem k místům výskytu přicházejí jako druhy vúvahu především Psilocybe semilanceata a Psilocybe Bohemica. Nápadné je, že se všechna tato svědectví zmiňují pouze o tom, že tyto houby vyvolávají stavy, někdy velmi výrazné, které připomínají schizofrenii. Nikdy se v těchto pramenech nevyskytuje kladné ocenění jako u mexických Indiánů. Účinky působení hub jsou stále srovnávány s příznaky duševních nemocí. Rozdílné hodnocení lze nejpravděpodobněji vysvětlit na základě pojmů mykofilie a mykofobie, které poprvé definovali R.G. Wasson a jeho žena. Podle Wassona se tradiční vztah národů k houbám dělí na dvě skupiny, kde naproti vyložené anglické nechuti k houbám (mykofobie) stojí obliba v houbách (mykofilie), známá například ze slovanských zemí.

Houby, které jsou vidět růst, jsou pouhou částí – plodnicí (karpoforou), která produkuje výtrusy (spory). Vegetativní část jakékoliv houby, tj. část, která pohlcuje z půdy živiny a přivádí je do plodnice, je jemnou vláknitou strukturou vytvářející se pod zemí. Ta se nazývá podhoubím (myceliem) houby a jednotlivým vláknům se říká hyfy. Mycelium je jakousi materiální schránkou pro kolektivní vědomí houby. Může pokrýt nezměrnou plochu, růst po tisíce let a mít mnohem více propojení než lidský mozek.

. . .

Doposud nám byly všechny přírodní rostliny, měnící vědomí podsouvány jako něco „ďábelského“, „nezdravého“, případně „kriminálního“. Pochopitelně, chce se říci, protože s jejich akceptováním vpouštíme do reality výrazný prvek neznáma, díky kterému se otevírá široký prostor pro nové možnosti, jež mohou změnit (a pravděpodobně změní) současný globální mýtus lidstva na zemi. Americká věda se s magickými houbami do značné míry rozešla v 60-tých letech, kdy se z užívání hub stala masová záležitost. Státní úřady pod brutálním nátlakem náboženských lobby zakazovaly jednu „drogu“ za druhou a odnesly to pochopitelně i houby. Ruce pryč pak musela následně dát i věda. Zůstává nad tím rozum stát. Co jiného, než masová konzumace by mělo stimulovat široký základní výzkum? Psilocybin je méně „jedovatý“ než kofein, vyjádřeno v LD50. Dokonce mnohem méně. Nezpůsobuje fyziologickou závislost a tolerance vůči němu snadno vzniká a zase stejně snadno odeznívá. Postupně získávanou zkušeností běžných rekreačních uživatelů se ukázalo, že užívání psilocybinu dokonce účinkuje proti jiným závislostem. Proč jsou tedy magické houby i nadále ilegální? Vše ukazuje na to, že stejně jako u řady jiných psychoaktivních látek je jediným ultimátním důvodem monopol náboženství na dosahování spirituálních prožitků.

V naší zemi roste několik druhů halucinogenních lysohlávek. U konzumentů se po jejich požití objevují stavy změněného vědomí. Podle Střediska prevence a léčby drogových závislostí Drop In, vyvolávají lysohlávky u konzumentů euforii, úsměvnou duševní pohodu, zvýšenou „usměrnitelnou“ aktivitu. Také se objevují zdvořilost a uhlazené chování, různé barevné vize bez úzkostí, které experimentátoři komentují slovy: „Je to, jako když se dívám na barevnou filmovou operetu.“ Konzumenti mívají pocity rozbití a prohloubení časových a prostorových souvislostí, deformace tváří a osob. Barvy nabývají krásných, teplých, pastelových odstínů, jsou vzájemně sladěny „jako obrazy impresionistů“.

Co se týče popisu účinků na psychiku, jsou slova nedostatečná. Hned na úvod je však třeba korigovat médii často opakovanou báchorku, že rozjaření uživatelé si myslí, že dokáží létat, a chtějí to vyzkoušet v praxi, pochopitelně s tragickými následky. Ve skutečnosti jsou létací představy spíš ojedinělým jevem než pravidlem a jejich povaha je poněkud komplikovanější. Je také docela dobře možné, že právě povrchní líčení v médiích působí jako samonaplňující se proroctví – když o nich člověk přemýšlí pod vlivem, může dojít k podivným závěrům a pokušení vyzkoušet, není-li na tom létání přeci jen něco pravdy, může být silné. Navíc – zdaleka ne každý z té hrstky nešťastníků, kteří pod vlivem hub z okna či mostu opravdu skočili, chtěl létat. Je stejně dobře možné, že někteří spíš nesnesli tíhu toho, co jim houbové vize prozradily.

Tvrzení, že houby prostě jen zlepšují náladu či ztrátu pudu sebezáchovy, naznačuje nevědomost, i když zní z úst mykologa. „Rozšíření vědomí“ je mnohem výstižnější termín pro popis stavu zhoubované mysli než otrava či halucinace, a přesto tomu, kdo to nezažil, mnoho neřekne. Co se týče halucinací, v případě běžných dávek jde hlavně o barvité vizualizace při zavřených očích (nejlépe v tichu a za tmy). Při očích otevřených je okolí vnímáno ve změněné, a přitom jakoby skutečnější a zřetelnější podobě. Člověk si všímá detailů, které je v běžném stavu naučen ignorovat, a vidí vzory i tam, kde by si jich předtím nevšiml. Změněné vnímání je však jen jednou stranou zážitku. Účinek na psychiku je hluboký až religiózní a do obrovské míry závisí na setu (stavu mysli a osobnosti uživatele) a settingu (prostředí zážitku). Zobecňování je spíš na škodu.

Je pravdou, že takový zážitek může (ale také nemusí) změnit osobnost uživatele a vést s postupem času až ke změně jeho hodnotového systému. Vyzkoušíte-li magické houby ve větším než malém množství, ten zážitek s vámi zůstane napořád a už nikdy se ho nezbavíte. Proto si první houbový výlet pořádně rozmyslete.

Houby boří jistoty a snad kvůli tomu se jich většinová společnost tolik bojí.

Houby samotné z vás neudělají lepšího člověka. Při vhodném způsobu užití mohou pomoci lépe pochopit sebe sama, zatímco v opačném případě naopak prohloubit psychické potíže. Nepřehánějte to s nimi. Fyzická závislost sice u tohoto typu drog nehrozí, ale nezájem o „normální život“ může působit potíže. A většina z nás není Terrence McKenna, který dokázal z přírodních psychedelik udělat středobod svého života a zároveň se úspěšně zapojit do společnosti.

Ve volném čase právě překládám a otitulkovávám dokumentární film s názvem ‚Nové porozumění – věda psyolcibinu‘, který snad z magických hub pomůže sejmout stigma sahající až někam do středověku. Dokument mapuje nové vědecké poznání a porozumění Psilocybinu jako terapie pro terminálně nemocné onkologické pacienty, kterým pomáhá najít mír a pokojně odejít z tohoto světa a zároveň se také zaobírá jeho možným přínosem pro duchovní rozvoj lidské populace. V duchovně nabité klinické studii je psilocybin zastoupen jako účinná látka lysohlávek a Nové chápání zkoumá jeho terapeutický potenciál. Získáním letmého pohledu do stavů bytí, které existují mimo obvyklou denní realitu a jež vedou k osobnímu a duchovnímu růstu, jsou tito pacienti v rámci studie s psilocybinem zastiženi ve stavu úžasu. S tím, jak je jejich účinek okamžitý a jak pozitivní dopad má na tyto osoby, je zřejmé, že ve správném kontextu by měly být k dispozici tyto druhy léčby co nejdříve zlegalizovány pro běžné použití.

Zdroj: www.novebohatstvi.cz